GENOVÝ KLÍČ 42 – stín OČEKÁVÁNÍ – dar ODPOUTÁNÍ – siddhi OSLAVA
Od 11. do 15.4. procházíme branou genového klíče 42. Jeho téma nás ponouká, podívat se smrti do očí. Většinou se dlouhá léta chceme vyhnout takovému pohledu. Jenže život nás často donutí právě tam, kam se nám nejvíce nechce. A možná nejdříve spatříme tmu a teprve potom se začne vynořovat něco, co bychom vůbec nečekali. Něco velmi obohacujícího, barevného a kvetoucího.
Všechny cesty vedou ke smrti.
Genový klíč 42 je mým hlavním životním úkolem a ještě k tomu mám dnes – třináctého v pátek – 42. narozeniny. Ukončuji životní cyklus, umírám. Vlastně trénuju umírání každý den. Pouštím, čeho se držím – představ o životě, očekávání, kontroly. Ono se to řekne, ale vždy, když mám pocit, že jsem se od něčeho odpoutala, přijde další test. A tak stále dokola.
Odpoutání nelze vynutit. Jakákoli snaha o odpoutání vede k ještě většímu připoutání. Nemůžeme potlačovat svou přirozenost. Odpoutání vyžaduje, abysme se povdvolili každému svému pocitu. To však neznamená, že ho máme dát najevo, ale spíše jej uvnitř přijmout.
Bez smrti není život.
Můj muž říká: “neboj, stejně to tady nikdo nepřežije”
A já říkám: “jo, stejně to tady máme všichni na doživotí”
Všechno a všichni jsme neustále ve stavu umírání. Každá buňka našeho těla začne odumírat už v momentě, kdy je stvořena – vlastně nejsme nikdy skutečně naživu – jsme jen průchodem, kterým je hmota neustále proměňována na energii. Jakmile se naše vědomí přestane ztotožňovat a ulpívat na tomto neustálém pohybu a najde klid, pak zmizíme.
Je to jako když sedíte u řeky a koukáte do vodního proudu. Sledujete jeho záhyby až vám zmizí v dáli. Když se jednoduše přestanete zaměřovat na proud a rozostříte zrak a jen tak koukáte, zažijete příjemný pocit bezčasovosti. Řeka najednou nemá směr, jen připlouvá a zase odplouvá z každé části vašeho bytí. Tento pohyb vlastně není ani tak pohybem. Je to zvuk Oslavy. Nevíte, jestli se něco rodí nebo umírá. Je to nekonečné pulsování a řeka se směje nad bezvýznamností toho všeho.
Vtip v srdci stvoření lze pouze zažít přímo. Žije v jádru každé naší buňky.
Někde jsem četla zajímavou otázku k zamyšlení: jaký je rozdíl mezi časově a jinak omezeným životem a probuzeným životem v souvislosti s posmrtným životem. Chcete neustále žít nebo zemřít a už nikdy se nevrátit?
A tak oslavujme život i smrt. Odevzdejme se svému životu co nejvěrněji. Přijměme svou smrtelnost a příběh, který žijeme.
Osobní kontemplace a citace z knihy Genové klíče Richarda Rudda
sestavila Markéta Doubravská
Napsat komentář